Lore šampionů

Už jako malou Xan Irelii fascinovala ladnost a krása lidského pohybu. Pod vedením své babičky se naučila tradičním hedvábným tancům své provincie. Přesto o jejich údajně mystických vazbách na ducha ionie pochybovala, ireliina láska k tancům byla skutečná.

Snažila se v tomto umění zdokonalit, a tak nakonec odešla z domova, aby se učila u několika nejuznávanějších tanečníků v Placidu Navori. ireliin lid byl mírumilovný a usiloval o soulad se svými sousedy, ale zvěsti o cizích vetřelcích spatřených na pobřeží mnohé v Placidu znepokojily.

Když se Irelia vrátila do své vesnice, zjistila, že už ji obsadili vojáci s ocelovými přilbicemi z dalekého Noxu, Popostrkovali ulicemi neozbrojené civilisty bodáky svých kopí. Noxijský admirál Duqal zabral dům rodu Xan, aby tam ubytoval důstojníky své flotily.

Ireliini bratči a její otec Lito se podle všeho postavily na odpor. Celá jejich rodina nyní ležela v neoznačených hrobech v zahradách. Mladá dívka, zlomená žalem, viděla, jak Duqalovi muži vynášejí cennosti. Mezi kořistí byl velký kovový erb, na kterém byl vyobrazený emblém rodu Xan. Irelia se k němu rozeběhla a vyrvala ho z rukou Noxijců. Sám admirál ji srazil k zemi a přikázal svým vojákům erb rozbít těžkou železnou palicí,načež jim dal dozkaz vykopat čerstvý hrob pro totonezbedné dítě. Když ji oblkíčili, Irelia odvrátila zrak a podívala se na erb rodu Xan roztříštěný na zemi. Pocítila, jak v hlubinách její duše začal tepat podivný rytmus.

Kovové úlomky se začaly třást, kroutit, pohybovat se zdánlivě samy od sebe a Irelia opět pocítila uklidnující radost pramenící z prastarých tanců. Máchnutím ruky vyslala kousky jako vrhací ozubené čepele, které proletěly dvěma Noxijci.

Zatím co Duqala a jeho důstojící byli v škou, Irelia popadla úlomky svého erbu a uprchla z vesnice. V tichém lese za vesnicí Irelia oplakala svou rodinu a vzpomněla si na učení své babičky. Uvědomila si že techniky, které se naučila, nebly jen pouhé tance - bylo to silné vyjádření nečeho mnohem většího.

Noxijská okupace brzy začala zkoušet křehký mír prvních zemí. Říkalo se, že dokonce i náboženská vůdkyně karma byla nucena vrátit vetřelcům úder smrtící magií, přestože její stoupenci se nyní stáhli ze stálého oltáře a žádné další násilí neschvalovali.

Po celém Navori se začaly shormařdovat sesouhlasné názory. Utvářelo se hnutí odporu, které nespočine, dokud Ionie nebude opět svobodná. Irelia se přidala do jeho řad a v lesních táborech předváděla lidem své oblíbené tance, aby zachovala alespoň část jejich kultury.

Když se vrátila zpět do Placidia, bylo jí sotva čtrnáct let. Její tlupa odbojníkůse přidala k domobráně, která se zapřísáhla stražit kláštery a jeho divoké, posvátné zahrady.

Díky tomu, že se Ekko narodil s geniálním intelektem, sestavoval jednoduché stroje ještě dřív, než se naučil lézt. Jeho rodiče, Inna a Wyeth, se zapřisáhli, že svému synovi zajistí dobrou budoucnost – Zaun, plný znečištění a zločinu, by Ekka jen brzdil. Podle nich si zasloužil bohatství a příležitosti, jaké skýtal Piltover. Během mládí sledoval, jak jeho rodiče předčasně stárli, jelikož pracovali až příliš dlouho v nebezpečných podmínkách v dusivých továrnách. Dostávali hubený plat, zatímco hamižní majitelé továren a pohrdaví piltoverští kupující z jejich práce nesmírně bohatli.

Všechno by to za to stálo, říkali si, kdyby se díky tomu jejich syn jednou mohl dostat do města nahoře.

Ekko to vnímal jinak. Nedostatků Zaunu si nevšímal – naopak v něm spatřoval dynamické místo přetékající energií a potenciálem. Píle, vynalézavost a houževnatost Zauňanů vytvářelo podhoubí pro ryzí inovaci. Vybudovali zde prosperující společenství z katastrofy a vzkvétali tam, kde jiní zahynuli. Tento duch Ekka uchvátil a přivedl ho k mládí plnému divokých vynálezů a inovace.

Nebyl sám. Kamarádil se s otrhanými sirotky, zvídavými utečenci a dychtivými uličníky. Zauňané se zpravidla vyhýbali formálnímu vzdělání a dávali přednost učednictví, ale tyto „Ztracené děti Zaunu“ se nechávaly vzdělávat křivolakými uličkami. Tito výtržníci zabíjeli čas překrásným a mladistvým způsobem – dávali si závody přes pomezní tržiště nebo odvážně šplhali z Jímky na Promenádu. Byli svobodní a divocí a nezodpovídali se nikomu.

Jedné noci, během osamoceného výletu do sutin nedávno zbourané laboratoře, Ekko učinil úžasný objev: úlomek modrozeleného krystalu, který se blýskal magickou energií. O magitechnických krystalech slyšelo v Zaunu každé dítě. Říkalo se, že magitechnika pohání zbraně i hrdiny. Takové věci měly potenciál změnit celý svět a on nyní v ruce držel rozbitou část jedné z nich. Prohledal okolí, aby našel další kousky, ale kroky technikou posílených strážců pořádku mu prozradily, že není sám, kdo hledá. Ekko jen tak tak utekl a vrátil se domů.

S nalezeným krystalem prováděl šílené experimenty. Během jednoho z méně vědeckých pokusů drahokam vybuchl ve víru třpytivého prachu a vyvolal drobné časové narušení. Ekko otevřel oči a uviděl několik roztříštěných realit – i několik „ozvěn“ sama sebe – jak na sebe vzájemně zírají v neskrývané panice nad rozbitým časoprostorem. Tentokrát to opravdu přehnal.

Po chvíli napínavé koordinace mezi Ekkem a jeho paradoxy se všem jeho verzím podařilo ovládnout a opravit tu trhlinu, kterou v předivu reality udělal. Ekko nakonec spoutal časové schopnosti rozbitého krystalu do zařízení, které by mu mohlo umožnit ovládat malé kousky času – tedy alespoň teoreticky.

V den jeho jmenin ho přátelé hecovali, aby vyšplhal na starou věž s orlojem, kterému se říkalo Starý hladovec, a tak si Ekko vzal neotestované zařízení s sebou.

Ztracené děti šplhaly nahoru a občas se zastavily, aby nakreslily pár nemravných podobizen význačných Pilťáků. Už byly skoro na vrcholu, když jedno záchytné místo povolilo a jeden z Ekkových kamarádů se řítil vstříc jisté smrti. Ekko zcela instinktivně – jako by to už dělal stokrát předtím – aktivoval své zařízení. Svět kolem něj se roztříštil a on byl vtažen zpět skrz vír částeček času.

Pak se Ekko vrátil a sledoval, jak se jeho kamarád opět natahuje k tomu samému prohnilému prknu. Prkno prasklo, chlapec padal... ale tentokrát byl Ekko připraven. Natáhl se přes okraj a chytil ho za košili. Ekko se ho pokusil vyšvihnout do bezpečí, ale jeho kamarád se zapletl do převodů orloje a – Zastavit. Přetočit.

O několik pokusů později Ekko svému kamarádovi konečně zachránil život. Jeho parta to však vnímala tak, že jejich kamaráda zachránily Ekkovy nadpřirozené reflexy dřív, než si to nebezpečí vůbec někdo uvědomil. Řekl jim o krystalu a zapřísahal je, aby nikomu nic neříkali. Místo toho se navzájem vyzývali k čím dál větším vylomeninám, neboť věděli, že Ekko měl možnost je před nebezpečím zachránit.

S každým pokusem a mnoha omyly bylo časové zařízení — které Ekko pojmenoval Z-pohon — čím dál stabilnější. Jediné omezení spočívalo v tom, kolik pokusů jeho tělo dokázalo snést, než ho přepadlo vyčerpání.

Kvůli Ekkově hrátkám s časem se o něj začali zajímat někteří nejvynalézavější, nejmocnější a nejnebezpečnější jedinci ze Zaunu i Piltoveru. Jeho však zajímali jen jeho přátelé, jeho rodina a jeho město. Sní o dni, kdy se jeho rodné město pozvedne a předčí to takzvané Město pokroku, kdy se pozlátko Piltoveru nechá zastínit mohutnou vynalézavostí a houževnatou kuráží Zaunu, který se nezrodil z několika generací oplývajících všemožnými výsadami, ale z ryzí smělosti. Ekko sice přesný plán zatím nemá, ale má veškerý čas světa.

Vladimir, mistr pradávné a zakázané magie, je jednou z nejstarších záhad Noxu. Byl přítomen u zrodu říše a od té doby vetkal svůj vliv hluboko do jejích základů… z oněch dní si ovšem pamatuje už jen pramálo. Jeho mysl je smrtelná, a tak většina z jeho nepřirozeně dlouhého života nepřetrvává v mysli, nýbrž v jeho kronikách.

Vladimirova stopa se v minulosti už mnohokrát ztratila, na jejích stránkách se však vyskytují různé postavy, jimiž by mohl být ve skutečnosti on. Jedna legenda z dob, kdy na Valoranu zuřila velká válka s darkiny, vypráví o princi z království ohrožovaného touto vražednou rasou. Jelikož byla koruna jeho otce v ohrožení a on sám stál až na konci seznamu následníků trůnu, byl nebohý mladík odevzdán padlým válečným bohům jako rukojmí.

Pod darkinskou krutovládou byli smrtelníci považováni za sotva víc než dobytek. Tato převaha se projevovala i v magii, kterou darkinové ovládali – umění tvorby těla a transmutace krve, jež jim poskytovala moc nad samotným životem.

Vladimir věřil, že je něco víc než ostatní smrtelní poddaní a že je takové síly hoden, a bylo mu umožněno stát se prvním člověkem, který kdy tuto děsivou magii studoval. Díky svému zanícení si vysloužil význačné postavení ve válečné skupině svého patrona, právo praktikovat hemomancii a vynucovat vůli darkinů mezi nižšími tvory. Válečný bůh pak postupem času s potěšením sledoval, jak Vladimir ovládl toto pole se stejnou absencí milosrdenství jako samotní darkinové.

I o pádu těchto krutých tyranů se vyprávějí legendy. Jeho průběh je sepsán v mrtvé vznešené shurimštině a ukrytý v útrobách Nesmrtelné bašty. Autor tohoto svazku se domnívá, že Vladimirův mistr nebyl uvězněn jako mnozí z jeho bratrů, nýbrž zahynul rukou své vlastní válečné skupiny. Těch pár smrtelníků, kteří boj přežili, se rozutekli a vzali s sebou i vědomosti o magii krve.

Jen Vladimir věděl, že to byl on, kdo zasadil darkinovi smrtící úder. Zjizvený, oslepený a napůl šílený ze zmizení darkinů načerpal tolik síly, že to stačilo na obnovení těla, jemuž nebylo souzeno přetrvat déle než jeden lidský život.

A od té doby to učinil bezpočtukrát, byť se jednalo o rituály natolik děsivé, že o nich nelze ani mluvit.

Když byla Mordekaiserova temná vláda na vrcholu své slávy, vyprávělo se o tajemném krvežíznivém démonovi, jenž se usadil na pobřežních útesech východního Valoranu a dožadoval se od místních kmenů mladých životů a barbarského uctívání. Jen málokdo byl vítán v jeho doupěti, a to až do dne, kdy za tímto divošským bohem dorazila bledá čarodějka s nabídkou. Hodovali spolu jako rovný s rovným a splétali magii tak temnou, že víno u jejich stolu zkyslo, růže uvadly a jejich zářivě rudé květy zahalila chmurná čerň.

Tak začalo spojenectví mezi Vladimirem a LeBlanc, lemované rozepřemi, politickými intrikami a válkami. V průběhu staletí se k nim přidali i další – mocní šlechtici, vznešení mistři magie i bytosti temnot. Z tohoto spolku vyrostla tajná síla, která skrytě ovládala noxijský trůn po více než tisíc let a stála za mnoha ambiciózními taženími říše.

Vladimir se jako jediný z vůdců Černé růže jen zřídkakdy omezoval na intrikování ze stínů. V minulosti se několikrát během zajímavých dob připojil k noxijskému dvoru, aby se pak o několik desetiletí opět stáhl do ústraní. Jeho extrémní věk i zvěrstva, která páchala jeho magie, zůstaly přísně střeženým tajemstvím. I tak ovšem pod Vladimirovým vedením našlo umění hemomancie své místo v noxijské armádě a mezi zástupci staré šlechty. Mezi jeho rozmanité uživatele patří i Šarlatový kruh, mladý kult zasvěcený rovným dílem Vladimirově osobě a magii krve.

Se smrtí předchozího velegenerála a vzestupem moci Jericha Swaina se politické pozadí říše dramaticky změnilo a Vladimir byl přinucen opět vyjít na denní světlo.

Pod maskou laskavého bonvivána se vrátil před zraky veřejnosti, aby se stal hlasitým odpůrcem vlády Trifarixu… k pramalé radosti opatrnějších členů Černé růže. Jeho opětovný příchod mohl být vskutku uspěchaný, jelikož čas dosud nesmyl všechny skvrny způsobené za jeho předchozího života, a zdá se, že dokonce samotný Swain začíná chápat pravou povahu Vladimirovy moci.

Jak se nyní k Noxu blíží nový a ještě temnější konflikt, Vladimir pije plnými doušky obnovenou sílu říše a připomíná si svou vlastní dřívější slávu. Pro něj je život pouhou veselicí, karnevalem klenoucím se přes staletí a prologem k velikosti, jelikož ačkoliv darkinové nakonec bojovali mezi sebou a uvolnili svět ze svého smrtícího sevření, Vladimir ví, že je nejsilnější o samotě.

Tristanu, stejně jako většinu yordlů, fascinoval svět za hranicemi Bandle City. Milovala cesty do dalekých krajů a s nadšením a úžasem poznávala nová místa, lidi a různé tvory. Díky tajným stezkám, které znají pouze yordlové, prozkoumala všechny kouty hmotného světa, aniž by si jí většinou kdokoliv všiml.

Viděla na vlastní oči takové úchvatné věci, jako stěhování ledových trollů po krách na dalekém severu pod tančící polární září. Se zatajeným dechem pozorovala válečné lodě, které se navzájem posílaly ke dnu v bitvách, při nichž mořská hladina vzplála plamenem. Ohromeně hleděla na celé armády, jejichž vyrovnané řady pochodovaly jako jeden muž – pro yordla něco naprosto nepochopitelného! – přes nekonečné písky na jihu.

Ovšem Tristanina bezstarostná, toulavá nátura se změnila dne, kdy se stala svědkem zkázy coulového lesa. Tato místa jsou prosycena magií bran, kolem kterých rostou, a poskytují tak yordlům bezpečný úkryt před okolním světem. Tristana právě pokojně dřímala pod keřem, který ji chránil před slunečními paprsky, když tu se náhle probudila a s hrůzou zjistila, že stromy kolem ní hoří a padají jeden přes druhý. To do hájku vtrhla se sekerami a ohněm tlupa ozbrojených žoldáků vedená jakýmsi černokněžníkem zahaleným temnou energií.

Vyděšená Tristana se schovala. Mág zaměřil svou sílu na portál v srdci coulového lesa a vyslovil poslední příkaz. V uších jí stále bolestivě zvonilo, když Tristana sledovala, jak se brána hroutí a nenávratně rozpadá. Ozvěna této zkázy dolehla až do samotného Bandle City, kde mezi yordly způsobila nesmírné zoufalství.

Tristana dosud nikdy nezažila nic, co by se dalo srovnat s bolestí z této zkázy či s pocitem viny, že se jí nepokusila zabránit. Zařekla se, že nedopustí, aby se něco tak úděsného stalo znovu. A v ten okamžik se rozhodla, že svůj život zasvětí ochraně všech coulových lesů a ostatních yordlů.

Tristanu vždy nesmírně zajímaly způsoby, jimiž smrtelníci bránili věci, kterých si cenili. Sice nikdy nepochopila, proč tak odhodlaně střeží zářivé kovy nebo hradby z kamene, uznávala však účinnost jejich metod a snažila se je napodobit. Ostatní yordlové se zájmem sledovali, jak s odhodlaným výrazem ve tváři pochoduje podél hranic Bandle City a dává pozor, zda se neblíží nějaké nebezpečí. Svému jídlu začala říkat „příděly“ a stanovovala si přesné časy na odpočinek a načerpání nových sil.

Ovšem něco tomu všemu chybělo. Během svých cest viděla spoustu různých mocných vynálezů, mimo jiné i bilgewaterská děla na černý prach. Nechala se jimi inspirovat a nasbírala dostatek koleček z drahocenného kovu, aby si mohla pořídit zbraň odpovídající její drobné postavičce. S rozpačitým úsměvem ji pojmenovala Bumbác.

Od té doby už Tristana ochránila coulové lesy před nespočetnými hrozbami. V džungli na Hadích ostrovech zasáhla do střetu mezi místním buhruským lidem a valoranskými lovci pokladů, kteří se příliš přiblížili k tajnému portálu, a všechny je zahnala na zběsilý útěk, když se s burácejícím Bumbácem náhle vynořila v jejich středu. A když v ohnivé poušti na kraji Shurimy požírala jakási hrůza z Prázdnoty tajnou coulovou oázu, střelila jí do chřtánu výbušnou kouli a tak ji nadobro zabila.

Tristana se v Bandle City stala legendou a poslední dobou ji začala napodobovat – většinou neúspěšně – celá řada dalších yordlů. Samozvaný vynálezce Rumble, který už drahnou dobu prahne po Tristanině uznání, dokonce některým z nich vyrobil imitace Bumbáce. Tristaně to sice není úplně příjemné, dospěla však k závěru, že pokud už mají chránit stezky vedoucí do Bandle City, měli by to dělat pořádně. Začala tedy tyto nové rekruty cvičit a oni si dali nové jméno – Pistolníci z Bandle.

Přesto Tristana často vyráží do divočiny na patroly o samotě, aby osobně chránila coulové lesy a zároveň aby unikla otravné pozornosti svých nováčků.

Nasusova inteligence byla patrná dávno před tím, než byl vyvolen k tomu, aby se stal Vyzdviženým. Jakožto lačný student zkoumal a uložil si do paměti ta nejslavnější díla z shurimské historie a filosofie ještě před dovršením deseti let.

Jeho mladší bratr Renekton, který se vždy rychle začal nudit, však jeho vášeň nesdílel a místo toho se pral s ostatními místními dětmi. Bratři si byli i tak blízcí a Nasus dával na Renektona pozor, aby se nedostal do příliš velkých problémů.

Když Nasus dosáhl plnoletosti, byl přivítán do prestižní a výběrové Rady slunce. Měl ty nejlepší učitele v celé říši a získal rozsáhlé znalosti o vojenské strategii a logistice, díky čemuž se nakonec stal nejmladším generálem v historii. Byl schopným bojovníkem, avšak jeho největší síla nespočívala v boji, nýbrž v plánování.

Byl hluboce citlivým mužem, jenž bral své povinnosti vážně a vždy zajistil, aby byli jeho vojáci dobře zásobeni, včas placeni a aby se s nimi dobře zacházelo. Císařovy armády smrtelníků dovedl k bezpočtu vítězství a všichni, kteří pod ním sloužili, ho chovali v úctě. Jeho bratr Renekton postupem času také nastoupil do vojenské služby a pod Nasusovým velením postupoval v hierarchii výš a výš jakožto důvěryhodný a schopný válečník.

Navzdory svým vítězstvím a vyznamenáním se však Nasus ve válce nevyžíval. Chápal její význam (alespoň prozatím) pro rychlý růst říše, ale pevně věřil, že jeho největším přínosem pro Shurimu byly znalosti, které vojáci dokázali po každém vítězství nahromadit a zachovat. Na jeho popud se všechny knihy, svitky a učení poražených kultur rozvážely do knihoven a archivů po celé říši, kde měly přinášet moudrost a osvícení budoucím generacím.

Po desítkách let svědomité služby začala Nasuse krutě sužovat strašlivá zhoubná nemoc a jeho lékař zachmuřeně prohlásil, že generál bude do týdne mrtvý.

Shurimský lid byl sklíčený, neboť Nasus byl jeho nejjasnější hvězdou, kterou měli všichni rádi. Sám císař požádal Setaku z armády Vyzdvižených, aby byly skutky tohoto velkého muže zváženy před Slunečním kotoučem

Utekl den a noc a Setačini vyslanci potvrdili, že Nasus bude požehnán Vyzdvižením. Kvůli své neduživosti musel rituály podstoupit neprodleně.

Renekton, nyní sám vojevůdce, přispěchal domů, aby byl bratrovi nablízku. Šokovalo ho, když zjistil, že Nasusovy svaly děsivě ochably a jeho kosti jsou křehké jako sklo. Byl tak slabý, že když zlatavá zář Slunečního kotouče svítila nad stupínkem, Nasus nedokázal vyjít poslední schody do jeho světla.

Renektonova láska k bratrovi byla silnější než jakýkoliv pud sebezáchovy. Vynesl chabě protestujícího Nasuse na stupínek a byl ochoten přijmout zapomnění.

Renekton však navzdory očekávání nebyl zničen. Když světlo pohaslo, vynořil se ne jeden, nýbrž dva boží válečníci – nejenže oba bratři přežili, ale oba přímo zářili. Nasus stál jako mohutný avatar moudrosti a síly se šakalí hlavou, zatímco Renekton byl svalnatý kolos s podobou krokodýla.

Nasus byl obdařen schopnostmi, které dalece přesahovaly chápání smrtelníků. Největší výhodou jeho Vyzdvižení byl ten bezpočet životů, který nyní mohl strávit studiem a rozjímáním... ačkoliv se z toho nakonec stalo i jeho největší prokletí.

V onu dobu mu však větší starosti dělala čím dál větší krutost, kterou spatřoval v Renektonovi. Během obléhání Nashramae, po kterém město nakonec padlo pod shurimskou nadvládu, Nasus zjistil, že jeho bratr srovnal se zemí tamní velkou knihovnu a zmasakroval každého, kdo se mu postavil na odpor. V ten okamžik to bylo nejblíže, kdy se málem schýlilo ke krveprolití – bratři proti sobě stáli mezi sutinami s tasenými zbraněmi. Renektonova krvežíznivost ustoupila pouze díky Nasusově přísnému, zklamanému pohledu, a tak se zahanbeně odvrátil.

Válka se vzbouřeneckým státem Ikacie změnila mnoho Vyzdvižených. Po těch hrůzách, kterých byli svědkem, zůstali prázdní a popudliví. Nasus se na několik staletí pohroužil do studia, zatímco se snažil pochopit, co se stalo jeho nesmrtelným bratrům a co by to mohlo znamenat pro budoucnost.

Když se Vyzdvižení císaře Azira strašlivě zvrtlo, Nasus a Renekton byli oba daleko od hlavního města a přispěchali, jak rychle to jen šlo... jenže přišli pozdě. Nad mrtvými těly bezpočtu Shurimanů bojovali proti Xerathovi – proti té zvrácené, zlomyslné bytosti z ryzí energie, která Azira zradila –, ale porazit ho nedokázali. Renekton, plný vzteku a snad i touhy odčinit Nashramae, Xeratha násilím dostal do Hrobky císařů pod městem a přikázal Nasusovi, aby je tam zavřel.

Nasus odmítal a zoufale se snažil přijít na jiný způsob, leč marně. S těžkým srdcem uzavřel Xeratha a svého bratra do neproniknutelné temnoty na celou věčnost.

Sluneční kotouč, ze kterého Xerathovo čarodějnictví vysálo sílu, padl a všichni pozůstalí boží válečníci ve svém nesmrtelném srdci pocítili jeho ztrátu. Božská voda pramenící z městské oázy vyschla a celou Shurimu zachvátily smrt a hladomor. Ostatní Vyzdvižení se nějakou dobu snažili udržet roztříštěnou říši pohromadě, ale kvůli své bezbřehé řevnivosti nakonec začali bojovat sami mezi sebou. Nasus, obtěžkán břemenem viny, se zcela stáhl. Toulal se mezi prázdnými troskami, které pomalu polykala poušť, a truchlil pro všechno, co bylo ztraceno.

Uplynula staletí a Nasus už téměř zapomněl na svůj někdejší život i na svůj úděl... až do chvíle, kdy smrtelníci opět objevili Hrobku císařů a rozlomili její pečeť. Nevěděl jak, ale věděl, že Xerath byl na svobodě.

V Nasusovi se probudila prastará životní síla, ale přesto byl i on ohromen, když spatřil, že Azir prošel znovuzrozením a že Sluneční kotouč opět povstal z písků. Přestože Xerath stále představoval závažnou hrozbu, Nasus věděl, že nový boží císař bude v následujících letech velmi potřebovat rádce.

A poprvé za několik tisíciletí se v něm probudila naděje. Mohl snad doufat, že by se opět setkal se svým milovaným bratrem Renektonem?